Angažování protřelého producenta, pověstného svou schopností „udělat“ jakékoliv album, daleko dopředu autorské řeči o tom, že fanouškové tohle album stejně nepochopí, a případně též odbarvení ústředního umělce, který si vždy potrpěl na tmavou, to mi vždycky signalizuje jedno jediné – být sakra ve střehu. Dvojnásob pak v případě HAMMERFALL, kteří se od minulého, velmi nemastného alba „No Sacrifice, No Victory“ již zdáli býti téměř balancujícími na samotné hraně smyslu své existence.
Čili nastal nejvyšší čas něco s tím udělat, řekli si nejspíš hoši od švédského stolu, a zařídili se podle toho. Chvályhodný krok, o tom žádná, vždyť jemu podobné (a tím pádem pochopitelně i relativně „odvážné“) v minulosti vylepšily reputaci nejednomu kovovému bratrstvu. Vymyslela se tedy nová „zombie“ koncepce, proces jakéhosi „zinfekčnění“ celé skupiny a jejího projevu a do role producenta byl proto pečlivě vybrán James Michael (SCORPIONS, MÖTLEY CRÜE nebo MEAT LOAF), od nějž byste práci s kapelou typu HAMMERFALL nejspíš nečekali, ale o to vyzývavějším se to zase celé jevilo.
Jenže pak album konečně vyšlo a s ním to celé prasklo. Kdepak producenti, oživlé mrtvoly a kysličník. Především rozum do hrsti to chtělo, nosánek dolů a spolu s tím si oprášit přístup k nápadům a skladatelské čerstvosti a obratnosti, kterou Švédové kdysi prosluli. Samozřejmě neříkám, že „Infected“ je na to konto nějakým albem desetiletí, ale v porovnání se slátaninou, která mu předcházela, je jako výkonný větrák, který si na sebe nasměrujete v parném, dusivém poledni horkého letního dne.
Výmluvnost bez okázalých gest je ostatně symbolizována hned zkraje, kde otvírák „Patient Zero“ mluví jasnou, příslušně potemnělou řečí zemitého riffu a děje, který nepostrádá hlavu ani patu. To samé se ovšem nezdaří následující „B. Y. H.“, ještě naposledy vás strašící provařeností věcí minulých. Po ní už to všechno ovšem konečně nabere ten správný směr. „One More Time“ je geniální singl, stavící na prostém rytmickém motivu, „Outlaw“ zase chytlavá kvapíková odpověď na něj, jíž jde především o obsah a nikoliv o formu. Balada „Send Me A Sign“, vypůjčená od maďarských veteránů POKOLGÉP, je kapitolou samou o sobě, neboť o současných kvalitách HAMMERFALL vypovídá pouze to, že zřejmě nejsou schopni napsat kloudnou pomalou skladbu, nicméně uvědomují si to natolik, že to jejím prostřednictvím veřejně připustí. Stará dobrá heavymetalová práce, to už je ovšem jiné kafe, a z ní se můžeme těšit hned v následujících položkách: příjemně skočné „Dia De Los Muertos“, nádherně vygradované „I Refuse“ s nečekaným Cansovým vzepjetím v refrénu a dalším pomyslným zápisem na vrub posluchačova dobrého vkusu v „666 – The Evil Within“, ozdobeným jednoduchými klávesami. Cestou víceméně neutrálních „Immortalized“ a „Let´s Get It On“ pak dokráčíme až k „Redemption“, majestátnímu kusu se znovu pečlivým klávesovým přibarvením, který se většinou objevuje v závěrech alb, aby je náležitě korunoval. Tento jeho podtón je zde pak zvýrazněn názvem skladby samotné, symbolizujícím to, co se HAMMERFALL na „Infected“ nakonec skutečně podařilo, a sice se doopravdy spasit.
A že nebylo třeba kolem toho nadělat tolik povyku? Inu, mně to nevykládejte…